Poprvé se autor setkal s loděmi jako osmiletý kluk, když mu na prázdninách u tety na polosamotě u Františkových Lázní uprostřed lesa, kam každoročně jezdil na celé dva měsíce, maminka během výletu v Chebu koupila knihu Reného Grégra Vládcové oceánů. Nikdy sice nepochopila, kde se vzala ona posedlost mořem a loďmi, nicméně nikdy autora neodrazovala, ba naopak. Postupně knihy přibývaly, námořní romány Farley Mowatta, Forestera. V jeho knihovně se pravidelně začal objevovat jediný dostupný časopis v tehdejší době, polský Morze a další a další knihy…

Dnes jeho knihovna čítá na desítky svazků věnovaných lodím a námořní historii.

Po ukončení výtvarného vzdělání se autorův zájem díky nabídnuté práci přesunul spíše ke grafické úpravě – pracoval jako výtvarný redaktor týdeníku a posléze téměř jedno desetiletí jako art director exkluzivního měsíčníku pro ženy, který spoluzakládal. V oněch letech vytvořil desítky ilustrací, kreseb a věnoval se i knižní grafice, navrhoval a realizoval desítky merkantilií. Malovaní jako takové šlo v té době spíše stranou, protože pracovní vytížení zcela pohltilo jeho čas. Kromě užité grafiky pracoval i jako novinář a navíc v té době vydal knihu apokryfů Čertův tucet.

  K intenzivnějšímu malování se vrátil přibližně před deseti lety a tehdy se opětovně jeho hlavním námětem stalo moře a lodě ve všech podobách. Někdy jen náznakově, jakoby mimo prostor a čas, jindy prvoplánově a často doplněné o konkrétní loď v konkrétní situaci.

  Prvotním impulsem k návratu se stala, jak už to bývá jedna velká náhoda. Jeho přítel vlastní vydavatelství a jednoho dne ho požádal o drobnou konzultaci nad knihou, kterou připravovali k vydání. Autor v ní popisoval velmi zajímavou část námořní historie, a to pokus španělského krále o podrobení královny Anglické. Vyslal tehdy v roce 1588 na trestnou výpravu na tehdejší dobu snad největší námořní flotilu, svou Armadu, ale shodou nepříznivých okolností a také kvalit anglických námořníků, se z výpravy stalo fiasko.

Poté, co si autor rukopis přečetl, navrhl tolik úprav, že mu bylo původním autorem nakonec nabídnuto spoluautorství. Knihu tedy nejen doplnil v textové části, ale také v části obrazové. Vytvořil tehdy na tři desítky kreseb zúčastněných lodí a námořní techniky konce 16. století. Nakonec vytvořil i návrh obálky, a protože během prací vznikly celkem tři obrazy, všechny našly v publikaci své místo.

Počáteční zaujetí moderními loděmi a obdobím druhé světové války, se časem přesunulo přes krásné plachetnice napoleonského období, kdy mořím kralovalo anglické Královské námořnictvo a všichni skloňovali jméno Nelson, k možná výtvarně méně frekventovaným dobám 16., 17. a 18. století. O to však krásnějším a mnohdy i tajuplnějším.

A také k dobám, kdy se na mořích objevovala vlajka dnes již zaniklého státu. V letošním roce na podzim to bude 100 let, kdy z moří zmizela vlajka rakousko-uherského námořnictva. Z jeho pohledu je to nenapravitelná škoda, protože Češi patřili v rámci monarchie k velmi oceňovaným námořníkům především v technických profesích. Sloužili jako důstojníci válečných lodí, ponorek a uplatnili se jako dělostřelci, navigátoři či strojníci. Autor postupně, bohužel ne tak systematicky jak by si jeho přátelé přáli, mapuje onu krásnou dobu, dnes známější spíše jako „Belle epoque“.

  Od té doby namaloval velké množství dalších lodí a připravil k vydání i několik knih literatury faktu, které se buď přímo věnují lodní historii – Titanic, nikdo nechtěl uvěřit, Vzbouřenci a ztroskotanci (věnované osudům námořníků z HMAV Bounty) nebo historii, kde lodě hrály podstatnou úlohu – Velký švindl (krymská válka v polovině 19. století) a do tisku jsou připraveny další dvě knihy, opět věnované lodní historii.

  Na svých obrazech se snaží, aby zobrazené lodě byly vždy co nejvěrněji zobrazené. Díky rozsáhlé knihovně a také díky „googlu“ má nyní možnost přímo v atelieru studovat plány, zobrazení a detaily vybavení tak, jak bylo ještě před několika lety velmi složité.

I tak příprava na každý obraz zabere velké množství času. Nepatří k těm, kteří tvoří snadno a rychle, ba právě naopak. Nad některými plátny stráví i několik měsíců, než je s výsledkem spokojený.

  Při přípravě jednoho ze svých obrazů (rakousko-uherský torpédoborec) měl kupříkladu velké problémy s množstvím a velikostí vyvěšených vlajek. Konzultoval tehdy problém s přítelem Jiřím Novákem (velkým znalcem C a K maríny a autorem publikace Válka na Jadranu). Ten mu pochopitelně potvrdil, že existovaly do naprostých detailů propracované pokyny pro vyvěšování vlajek, ale jak už to bývá, ve skutečnosti si s tím posádky příliš hlavu nelámaly.    

  Před několika lety při vernisáži v Bratislavě byl překvapený hodnocením přítomné kunsthistoričky, která se mu vyznala z obdivu k jeho technice, velmi prý připomínající staré mistry svou kultivovanou a výraznou malbou.