Manuel Martinez se narodil 3. května 1956 v Granadě ve španělské Andaluzii, avšak od svých 4 let již žije ve Francii. V jeho osobě se tak snoubí vlivy a tradice obou dvou zemí, které ho nejen hluboce ovlivňují, ale také inspirují. Přes výrazný talent, který projevil už v mládí, jeho cesta k vlastnímu výrazu a samostatné tvorbě nebyla vůbec jednoduchá.

V 18 letech své obrazy poprvé představil na skupinové výstavě v jihofrancouzském městě Pamiers. Práce tehdy ještě neznámého začínajícího výtvarníka sklidila velký úspěch a mladý malíř získal Cenu města Pamiers. Obratem se účastní dalších výstav, snaží se zdokonalit svou techniku kresby,  malby a práce se štětcem. Nastupuje na výtvarnou akademii École des Beaux Arts v Toulouse. Aby si mohl sám hradit pobyt a studia, dělá portréty v malém přístavním městě Collioure, jen kousek od hranic původní vlasti, v místě, kde žila řada jeho velkých předchůdců. Je rozhodutý kráčet po stopách malířů jako byl: Matisse nebo Derain, které obdivuje.

Z ekonomických důvodů musel v roce 1981 svou dráhu výtvarného umělce přerušit. Hledá si možnost stálého výdělku a nakonec získal pro několik následujících let místo grafického designéra a ilustrátora v tiskové agentuře. Díky tomu mohl opět začít tvořit svá vlastní díla. Znovu se objevuje na kolektivních výstavách a od roku 2000 vystavuje i samostatně. V roce 1999 se Manuel Martinez setkává s Ginou Larrouilhem. Spolupracují spolu téměř 10 let a právě v tuto dobu se jeho obrazy rozlétly do mnoha sbírek po celém světě. Od roku 2012, kdy se setkal s Michalem Matějem, spolupracuje s uměleckou agenturou Artistico.

Manuel Martinez se trvale usadil jižně od Toulouse ve „vesnici umělců“ Carla Bayle, kde má svůj ateliér a kde pracuje se svou ženou sochařkou Michele Duchene.

Martinezova cesta k vlastnímu výrazu nebyla rozhodně jednoduchá. Jak sám říká:„ na počátku mých maleb je vždy grafický základ, rozhodně lidská postava nebo tvář. To je východisko. Rozmístím na plátně své postavy a když už dosáhnu vyváženosti, o kterou usiluji, na scénu přichází barva. Mé obrazy ve skutečnosti představují zápas mezi barvou a grafikou. Dokud nejsou úplně vydařené, nepřestávám na nich pracovat“.

Obrazy Manuela Martineze upoutají diváka svými velkými barevnými plochami, ze kterých doslova vystupují bílé až šedomodré, někdy až gigantické figury. Figury s pokřivenými částmi těl se mnohdy navzájem proplétají do jednoho velkého celku nebo jsou naopak od sebe velmi výrazně odděleny. Jsou spolu, ale přitom jsou vedle sebe, často působí jako cizinci náhodně umístění v prostorách obrazu.

Jeho figury mívají obličeje naznačené často jen schématicky v silných a velmi výrazných znakových liniích. Přesto dokážou až s neuvěřitelnou naléhavostí vyprávět své osudy, ukrývat tajemství či se jen vzájemně pozorovat. Mnohdy jde jen o osamocenou figuru zcela ztracenou ve vlastním příběhu – příběhu někdy složitém, jindy až přímočaře jednoduchém, tak jako je lidský život sám.

Svou barevnou škálu dokázal v průběhu let zredukovat až do primární barevnosti a k vyjádření veškerých komplikovaných vztahů mu většinou postačují jen pregnantně položené základní barvy.

Za jeho barevnou malbou, která se nám může zdát hravá, se však skrývá záhada. I když jsou jeho barvy teplé a malba působí slavnostně, je to tak proto, aby se skrylo to, co se odehrává v pozadí; všechny paradoxy jihu Španělska, kde se umělec narodil. V tomto jižním kraji je všechno přemrštěné a právě toto zdůvodňuje tyto živé barvy, někdy až křiklavé. Čím je barva čistější, tím je drama, která se za ni skrývá, hlubší. Jestliže toto pochopíme, pronikneme do podstaty maleb Manuela Martineze.

Expozice obrazů Corps at ames představuje více jak stovku uměleckých děl. Vyzdvihuje cestu, trajektorii malíře v průběhu 30 let jeho tvorby. Ukazuje jak se během let pomalým procesem transformace vyvíjí malířovo obrazové vyjádření. Člověk je přítomen ve všech jeho obrazech. Nohy, ruce, ústa…..množství čar, tvarů a barev nabízejících lidské tělo jako záminku pro vyplnění plochy plátna. Obraz se stává obrovskou rovnicí s mnoha neznámými, kterou musí autor vyřešit. Ale také jakmile je dosaženo plastické koherence, je potěšením konstatovat, že příběh je u konce a že znovu a stále je to člověk, který mluví o člověku.