Jindřich Bílek se narodil 19. září 1950 v Klatovech do rodiny, ve které výtvarné umění hrálo velkou roli. Vystudoval gymnázium a protože se již od mládí velmi intenzivně věnoval hudbě, jeho rodiče rozhodli, že by se jí měl věnovat po celý život. Nasměrovali ho tak na Pražskou konzervatoř, kde studoval hru na violoncello. Díky intenzivnímu studiu neměl na výtvarné umění prakticky vůbec čas. To se změnilo až po ukončení konzervatoře, kdy se malování věnoval stále víc a víc a posléze zjistil, že mu bylo výtvarného nadání shůry dáno asi mnohem štědřeji. Na Pedagogické fakultě v Plzni poté vystudoval výtvarné umění, což pro něho bylo mimořádně důležité a jak sám uvádí, postavilo ho to „technicky na nohy“.

Svým výjimečným talentem dokázal ve svém profesionálním životě propojit hudbu s výtvarným uměním. Celé roky působil jako hudební pedagog na Základní umělecké škole v Klatovech, kde také žil a měl atelier. Hrál v kvartetu, v orchestru, vystupoval na vernisážích výstav svých i přátel, ale sám přitom vystavoval doma i v zahraničí. V průběhu let svou tvorbu prezentoval na téměř stovce samostatných i společných výstav v České republice, v Německu především v Bavorsku, které měl ze svých Klatov téměř na dosah ruky. Také vystavoval v Rakousku, Holandsku, ve Francii a krátce před smrtí vystavoval i v Monaku v Monte Carlu. V Čechách se pravidelně zúčastňoval nesmírně prestižní přehlídky Vltavotýnské dvorky, kde jako malíř zastupoval celý Plzeňský kraj. Sám inicioval řadu společných výstav klatovských výtvarníků, které by bez něho nikdy nebyly uspořádány. Jako jediný výtvarník reprezentoval české výtvarné umění na mezinárodní výstavě v Marseille 2012. Byl také vybrán odbornou porotou jako význačný český umělec k účasti na výstavě v Kišiněvě v Moldávii, která soustředila přední umělce z 34 zemí světa. Byl členem Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti a Asociace jihočeských výtvarníků a rovněž tvůrčí plzeňské skupiny P89 a ART KT.

Zlomovým rokem pro jeho tvorbu byl rok 2012. V tomto roce se vydal do Francie, kde jeho tvorba měla velký úspěch a natolik zaujala odborníky a znalce umění, že byl odbornou komisí vybrán jako jediný český výtvarník, aby reprezentoval svým obrazem „Tanec – zvířecí“ současné české umění na velké mezinárodní výstavě v Marseille 2012. Jeho úspěch byl natolik výrazný, že když se o rok později v Plzni zahajovala výstava „Barva na ulici“ přijela Jindřicha Bílka na vernisáž osobně podpořit zástupkyně honorárního konzulátu z Marseille.

Jindřich Bílek se věnoval kresbě a zejména velmi intenzivně malbě. Hlavní inspiraci hledal v hudbě, tanci a zpěvu.

Jeho obrazy prozrazuje na první pohled nezaměnitelná typicky osobitá sytá barevnost a výrazný energický rukopis, který balancuje a spojuje abstrakci s expresívním pojetím. Jako profesionální hudebník miloval jazz, který promlouvá i z jeho malby.

Prožitky jazzu zachycoval v námětech zpěváků, hudebníků nebo kapel. Obrací se k velkým osobnostem hudební jazzové scény, jako byli Louis Armstrong nebo Bill Evans, uměl se vcítit do pouličních hudebníků, ale i do pocitů posluchačů, kteří jsou fascinováni touto hudbou.

Další inspirací byl pro Jindřicha Bílka tanec. Fascinovala ho výrazová podoba tance a lidského těla vůbec. Snažil se vyjádřit podstatu pohybu přímo naturalistickým až brutálním způsobem, často v podobě ženských aktů, plných vášně, figur přímo posedlých tancem. Vznikala tak emocionálně silná díla s expresívním rukopisem a živou barevností, přesto čistá a plná radosti ze života, téměř evokující tvorbu malíře Francise Bacona.

Dostal se tak až k výstavě E-rotika v Plzni v roce 2012, kde vlastně šokoval svými až groteskními plátny, která mohou být označeny až za provokaci. Samotný Jindřich Bílek k nim poznamenal, že „se jedná o neuskutečnitelné scény, a abych je umravnil nebo neprovokoval za každou cenu, tak jsem si dovolil použít hvězdičky na choulostivá místa“. Možná tato výzva divákům byla odvážným výpadem, ale rozhodně tím otevřel nové možnosti své malby a tématiky, které by určitě dále rozvíjel.

Díla Jindřicha Bílka jsou zastoupena v soukromých a veřejných sbírkách, zdobí vestibul klatovské nemocnice, Českou spořitelnu v Klatovech, radnici i Reiffeisen Bank – v německém městě Furth im Wald, radnici v Geiselhöring a Neutraubling, a také soukromou nemocnici v Mnichově. Je autorem i volného portrétu Vojtěcha Alberta Chanovského, zakladatele klatovské jezuitské koleje.

Jindřich Bílek byl milé, přátelské povahy se smyslem pro humor. Sám si velmi pečlivě chránil své soukromí a do svého nitra vpouštěl jen ty nejbližší.

Jindřich Bílek nepochybně maloval rád, a je s podivem, kde nacházel při všech svých aktivitách i lásce a zájmu k hudbě dostatek času i pro malbu, a to pro malbu velmi pozoruhodnou. Byl především velkým a svébytným malířem a v jeho obrazech najdeme tvrdý obraz současného světa. Každý jeho obraz, každá kresba poskytuje požitek divákovi, jemuž imponuje spíše dravost a energie než subtilní něžnost.