Ebip Serafedino se narodil v roce 1952 ve Skopje, hlavním městě Makedonie. Vyrostl ve velké rodině na břehu řeky Vardar.

Je dítětem řeky, cestování a představivosti. Byl již od dětství vášnivým umělcem, přijel do Paříže v roce 1973, brzy začal křížovat Evropu v nomádsko – bohémském duchu, cestoval a svobodně maloval, z Říma odjel do Florencie, Benátek, na Tenerife, do Berlína a Amsterdamu. I když žil pohlcujícím uměleckým životem, nemohl patřit do žádné umělecké školy. Potřeboval se osvobodit, hledat svou vlastní cestu, jako jeho bratři, cikánští hudebníci, kteří zkoumali a poznávali nové země. Neprošel speciálním profesním školením, ale začal malovat jako autodidact, nefigurativním expresivním stylem ve výrazné barevnosti. V roce 1979 nastoupil do jugoslávského kulturního centra v Paříži, kde vytvořil obrazový styl, který se stal vzorem skupiny mladých umělců ze školy umění – Notre Monde, inspirované velkými mistry jugoslávského umění. O rok později v galerii Tête –  d‘Or v Lyonu, uspořádává první výstavu svých děl.

Touha prosazovat osobní estetickou vizi se projevuje zejména v roce 1990, kdy se rodí nová série děl s bezprostředně identifikovatelným stylem a bez jakéhokoliv ekvivalentu. Po originálním plastickém designu jeho nová díla nabízejí roztříštěnou reprezentaci ve velkých plochách, vyrobených výhradně špachtlí v hrubé vrstvě barev, díky které máte chuť dotknout se přímo plátna. Tato plastická „mozaika“ současně rozkládá a znovu skládá motiv. Jeho osobitý výtvarný styl nezapírá středomořskou inspiraci – ozývá se v něm odraz klasické středověké mozaiky, sytá živá barevnost možná přináší lásku k výrazným barvám, zděděnou ze strany rómské matky a taktéž volnost i svobodu ve vyjadřování. Jeho tvorba je stále více a více prezentována na výstavách po celém světě, např. v Paříži – Galerie Élysée, Galerie Etienne, Causans, Galerie Artitude, dále v Marseille, Bordeaux, Berlíně, Hamburku, Istanbulu, Lisabonu, Portoriku, Saarbrückenu, Helsinborgu, v Bratislavě a v New Yorku. Jeho díla nacházejí své obdivovatelé, majitelé a početné sběratelé.

„Malba je hluchá hudba a hudba slepá malba“ říká jedno přísloví. Pro Serafedina, samozřejmě, hudba a malba tvoří jedno umění. Cuba, hudba, orchestrální melodie a rytmy dělají taneční plátno a divákům dodávají vzrušení. „Obraz, ze kterého se nedostaví husí kůže, není nic“, říká a přeje si vizuálně vyvolat fyzický efekt, který je ekvivalentní působení zvukových vln.

Jeho mnohá setkání s kubánskými umělci jsou pro něj velice obohacující, a jak sám říká, je obzvláště citlivý na tuto instinktivní uměleckou stránku, která umožňuje uvolnit energii.

Ve své tvorbě dává přednost architekturám Santorini nebo Montmartru, kde mají chromatické hry s duhovými barvami přednost před tradiční figurací a umí dokonale potěšit oko.

„Malba je viditelným setkáním s hmotou. Není co chápat. Musíte to cítit“.

Ebip Serafedino udělal z Paříže svůj domovský přístav, kde založil svou dílnu poblíž Montmartru. Je to emociální splynutí, které spojuje Serafedina s tímto starým předměstím, které se stalo uměleckou vesnicí Paříže a světa.

Přispívá k rozvoji díla několika generací legendárních umělců, od Van Gogha až po Picassa. Serafedino je uvedený v Benezitském seznamu umělců, v Knize malířů Montmartre od autora P. Chavota, ale zejména v publikaci „Nejvýznamnějších malířů a sochařů 15. – 21. století.