Cyril Uhnák se narodil v roce 1959 v Čajkove, v regionu bývalé Tekovské župy, bohaté na osobité lidové tradice. Vždy toužil dotýkat se krásy, chtěl ji nejen spoluvytvářet, ale i sám tvořit. Okouzlil ho barevný svět. Od svých 14 let pracoval s olejovou barvou. Nejdříve se učil na dílech impresionistů. Jeho vzorem byli malíři Franz Marc a  Martin Benka. V roce 1978 podnikl cestu do Itálie. Silný, přímý kontakt s vrcholnými díly uměleckého světa v Benátkách, Florencii, Římě a Neapoli, v něm zanechaly trvalou a nesmazatelnou stopu.

V letech 1978 – 1983 studoval Slovenskou vysokou školu technickou. Při studiu navštěvoval galérie, kreslil a maloval. 10 let pracoval ve svém oboru. Společenské změny v roce 1989 mu otevřely nové možnosti. V roce 1993 definitivně ukončil své povolání a plně se začal věnovat výtvarnému umění. Jak sám říká – nejlepší pro samouka je učit se z historie, postavit se k dílům, které ověřil čas a zkoušet. Od Van Gogha přešel k tajemnému Claude Lorrainovi, kompozici plnou života, vzrušení a barev si odzkoušel na díle Rubense – Únos dcer Leukippových. Dlouho se zabýval studiem děl Antonia Canaletta a jeho synovce Bernarda Belotta. Několikaleté studium děl starých mistrů silně ovlivnilo jeho samostatný výtvarný projev. Ve svém díle často poukazuje na detail, který je centrem kompozice. Dominantním prvkem je světlo, které ve své maximální intenzitě zdůrazňuje stíny na architektuře, postavě či v přírodě. Po několika letech sbírání a ověřování zkušeností, se vyrovnával s různými tématy a motivy tvorbou cyklů. V počátcích se věnoval architektuře. Studoval veduty Benátek podle Canaletta, fragmenty Bratislavských dominant. Později to byl cyklus o řece Dunaj. Panorama Slovenských hor zachytil v díle Karpaty. Optikou vnějších zkušeností, vnímá a programově rozpracovává poezii i melodičnost slovenské krajiny.

Žánr malby je statický a přece v cyklu Zatancuj Zazpívej Cyril Uhnák evokuje jakousi filmovost, dramatičnost a barevnou hravost. Stejně tak taneční rytmus i radost z pohybu. Na abstraktním pozadí defilují před námi pohybující se barevné hmoty. Dravá, syntetická podstatnost akrylu polemizuje s přirozeností originálu. Kompozičně vytváří expresivní plnohodnotné barevné akordy v popředí, s postupným odhmotněním scénických pozadí, přičemž si zahrává s inverzí prostorových plánů. Ve druhé části, na hrubě texturovaných plátnech, používá metodu těžkých olejových lazur, vzdávaje poctu benátské malbě. Olej je pro malíře lidská tvář. Je zhmotněním plnosti a nezaměnitelnosti života. Na zvednutém horizontu pozadí plavou vrchy, protkané dolinami v letním oparu. Nechme se unášet ozvěnou dávno dospívaných písní, tóny elegické fujary nebo zpěvem osamělého pastýře.

Ve vztahu k tvorbě Cyrila Uhnáka si dovolím parafrázovat název knihy „Chuť žít“ od Teilharda de Chardin. V každodennosti běžného dne si obléká slavnostní nádech vzdálené i blízké minulosti a s „chutí maluje svou dnešní knihu“. Stručně shrnuto: jeho tvorba je polemickou mezihrou s destruktivní silou. Je zhmotněním entuziasmu z medziobrazů z daru a chuti života samotného.